FantasyWeb - Vše o scifi a fantasy na jednom místě

Recenzovat knihy psané podle pc her patří k poměrně složité práci. Pokud se kniha nerecenzuje ihned po přečtení, mohou scházet fakta, která mají esenciální vliv na děj. Naopak pokud po přečtení poslední věty zapnete Pc a „hurá na psaní“ může to mít viv na hodnocení, protože si pamatujete hlavně zakončení, které bývá u knihy to nejdůležitější a nejatraktivnější. Z tohoto důvodu jsem si vybral knihu, která není pro mě až tak stará datem vydání, a pro čtenáře je lákavá svým titulkem, neb se jedná o hru v post-Lich King fázi.

Fázi, kdy se Azeroth topí pod nadvládou osamostatněných Nemrtvých, Northrend je pod pevnou pravačkou Arthase= levačkou Lich Kinga a celý Kalimdor je rozdělen mezi zbylou trojici Lesních Elfů, zabydlené Hordy (Orkové+Taureni+modří Trollové) a zbytku Lidského společenství, nyní bez Blood Elfů, zato stále s Trpaslíky. Děj nás zavede tam, kam se zatím žádný fanoušek Star-treku nevydal, na hranice ostrova Teramore. Právě zde jsou poslední Lidé v čele s nevinou Jainou Proudmoore, jejíž činy si jistě mnozí pamatují z Warcraftu 3. Bohužel s Hordou, navzdory svému menšímu počtu, nevycházejí v dobrém. Válka není, ale co není může být. V ději se objeví známé postavy jako např. náčelník mnoha povolání Thrall. Ten se v příběhu vyskytne několikrát, ale, stejně jako další v pořadí, Jaina nemá moc dobře napsané dialogy a tak legendární prvek chátrá. Když už mluvíme o něčem co vám bude připomínat jinou věc, je to rozhodně stavba kapitol. Nevím proč, ale autoři knih o Warcraftu, potažmo Starcraftu, se stále snaží kopírovat styl Richarda. A. Knaaka. To je na jednu stranu děsně fajn, ale jelikož každá mince má dvě strany, tak by si čtenář zasloužil větší rozdíly ve své oblíbené tématice. Číst stále jen dialogy, které jsou nudné a postrádají ten pravý šmak je v dnešní době trend. Na konci kapitoly je pak mírný výkřik originality a to je celé. Pro zkušenější čtenáře nuda a ikdyž můžeme dokola diskutovat, jak je Knaakovo styl zábavný, není dobré když ho používá kde kdo. Zpátky k ději. Ten je už podle obalu knihy jasně předem daný a snad neprozradím mnoho, když řeknu, že se vše bude točit zpět k démonům, aby to nakonec skončilo klasickým happyendem.

Autor Keith R.A. DeCandido se bohužel moc nepředvedl. Soubojů je zde, vzhledem k předchůdcům minulých dílů, poměrně málo a dialogy Hrdinů světa Warcraftu působí jako stokrát vypraný hadr na nádobí. Děj se dá snadno předvídat už po přečtení několika „záhadných rozhovorů“ a to, čemu zde autor říká zápletka, se vysměje i Honzíkova slohová práce na téma „Ema mele maso“. Kniha je dost tenoučká, což zároveň znamená, že autor musí s příběhem pospíchat a zároveň dá pozor, aby byl pochopitelný i pro pubescenty, což je ale více na škodu, než k užitku. Bohužel, kromě totálně zpackaných projevů Jainy a Thralla zde dostává na frak i nečekaně reinkarnovaná postava medivovy matky- Aegwynn. Legendární strážkyně se zde vyskytuje kdesi na samotě u lesa a její výstupy leckdy vyvolávají zmatek ve vaší hlavě. Dokážu si představit, že autor měl chuť ještě na Illidana, Furiona a klidně si vymyslet i nějakou šaškárnu kolem nové toaletní mísy Pánů Děsu, ale na to mu již vydavatelství zřejmě nepřispělo bílými stranami. Děkujeme.

Úplným záverem bych ale chtěl říct, buďme rádi za každou knihu, která je pro nás nějaký způsobem přitažlivá. Někdo může namítnout, že kniha nemá obrázky, druhý že je to celkem dobré čtení, ale číst tuto knihu je jako psát dokola ten samý test z chemie a stejně ho napsat na 4-. Kruh Nenávisti je stojí pro fandy žánru za přečtení, ale moc od něj nečekejte.